Začněme od začátku, když jste byl ještě mladý student, co bylo vaše vysněné zaměstnání a jak jste se pak dostal k učitelství?

[přepis rozhovoru]

Reportér: Začněme od začátku, když jste byl ještě mladý student, co bylo vaše vysněné zaměstnání a jak jste se pak dostal k učitelství?

Pan profesor: Abych byl upřímný, já jsem chtěl být učitelem. K této myšlence jsem dospěl už někdy v sedmé třídě, a pak jsme v osmé třídě dostali nového učitele, který nás shodou okolností učil společenské vědy a historii, což se mi zdálo fajn. Pak jsem šel na střední školu a tam náš třídní byl takovej zmetek, že jsem si řekl, že bych měl být učitelem, abych napravoval učitelskou reputaci.

Reportér: Máte nějaké vtipné zážitky z dob, kdy jste chodil do školy na praxe?

Pan profesor: My jsme měli jednu takovou praxi, kdy jsme se šli ve větší skupině jenom podívat na jednu základní školu, abychom viděli, jak to na té škole vlastně vypadá z pozice budoucího učitele. Tenkrát jsme šli do školy U Krčského lesa a co přesně se tam dělo, si již přesně nepamatuji, ale jeden takový zážitek, který si pamatuji, byl, kdy tam žáci malovali něco na chodbě na zemi a seděla tam holka, malovala, a jak seděla na patách, tak po té dlouhé chodbě, to my tady nemáme tak dlouhou chodbu, tak běžel kluk, který ji z rozběhu nakopl do zadku. Ta holka úplně přeletěla do toho papíru a já, jak jsem šel po schodech a viděl to, jsem si toho kluka zavolal, a jelikož mi to bylo jedno, a byl jsem tam jen na návštěvě, což on nevěděl, nechal jsem ho kleknout na tu chodbu k tomu papíru a té holce jsem řekl, ať se rozběhne přes tu chodbu a ať ho pošle tam, kam on poslal ji. Měl jsem z toho ohromnou radost, protože dívce se to rozhodně líbilo.

Reportér: Pamatujete si na své začátky jakožto již vystudovaného učitele? Jak jste se cítil?

Pan profesor: Mně bylo milý, že jsem mohl začít na gymplu, který jsem dříve studoval, bylo fajn se potkat s profesory, které jsem měl rád, kterých jsem si vážil, a zároveň ukázat těm které jsem rád neměl, že jsem to dal, že jsem tak nějak zapadnul a že to učení jde i jinak. Ale na tom gymnáziu jsem nezůstal, přesunul jsem se do Prahy a shodou okolností začal učit tady.

Reportér: Takže jste tu učil v podstatě od začátku?

Pan profesor: Vté době jsem tu učil na půl úvazku, dva dny tady a tři dny na průmyslovce na Smíchově. Měl jsem to takhle první dva roky, kdy jsem byl takhle rozkročený mezi dvěma školami.

Reportér: Jak jste to tu vůbec našel?

Pan profesor: Já jsem tu od, to asi není tajemství, že jsem s panem ředitelem Mikeskou kamarád z vysoké, pana ředitele Mikesky, tehdy ještě řadového učitele, dostal informaci, že zde potřebují učitele na nějakou tu hodinu. Tak já jsem sem tenkrát šel učit jenom dějepis, jenom historii jsem tehdá učil, a bylo toho tehdy požehnaně. Protože jsem učil na dvou školách, byl jsem úplně ve všem novej, nezkušený, potřeboval jsem se seznámit pořádně s předmětem, s žáky, jak funguje škola, teď každá ta škola funguje trochu jinak, tak to bylo docela náročný. Pamatuji si, že jsem občas přišel z práce a třeba na hodinu a půl jsem usnul a pak jsem teprve byl zase schopný fungovat, žít a dělat další věci a musím říct, že mi to opravdu dávalo zabrat. Ale po tom prvním roce se to docela srovnalo.

Reportér: Prozradil byste nám, jak dlouho zde učíte?

Pan profesor: Teď v tom druhém kole jsem tu od září dva tisíce třináct. To znamená, jsem tady šestým rokem. Rok bez třídy a potom jsem vyfasoval svoji stávající třídu.

Reportér: Vy teď učíte pátý ročník, jestli se nepletu, jak se vaší třídě daří? Nezlobí vás, máte k ní důvěru?

Pan profesor: Tak to víte, že jim věřím, bez toho, aby těm studentům člověk věřil, nejenom své třídě, ale i všem ostatním, to by nemohl tu práci dělat. Zrovna dneska jsme tu se třídou měli takové okénko, kdy jsem s nima potřeboval něco projednat a probrat. Říkal jsem, že si vážím jejich otevřenosti, protože mám pocit, že spolu fungujeme velice hezky, lidsky a to, že studenti se nechovají vždycky tak, jak učitelé očekávají, je podle mě přirozený a člověk pro to musí mít pochopení, ale zároveň studenti musí mít pochopení, že ten učitel jim nemůže schválit všechno, co dělají. Ale v tom základu, já jsem za svou třídu rád, ta třída funguje správně, hezky a lidsky, a to je podle mého správně.

Reportér: Za těch necelých šest let, co tu pracujete, jak se vám tu na škole líbí? Je tu něco, co vám tu nějak vadí?

Pan profesor: Neřekl bych, že mi tady něco explicitně vadí, co vnímám jako takové nepříjemné a náročné, je nedostatek času na všechno, ale to není věc školy, spíše syndrom doby, a že bychom se měli všichni tady ve škole, profesoři i studenti učit, jak s tím pracovat a jak si udělat víc času pro sebe a pro ostatní, ale jinak mi přijde, že je tu teď nastavena velice fajn přátelská atmosféra, že se tady potkáváme, byť jsme každý v něčem trochu odlišný a máme třeba trochu jiné názory, tak se zpravidla dokážeme domluvit a shodnout, a to je pro mě hodně důležitý a jsem za to rád. Zároveň si myslím, že se i studentům tato atmosféra líbí a že to, jak se chovají ti dospělí, to se nějak podepisuje do toho vnímání a chování těch studentů, těch mladých lidí. Samozřejmě, že tu jsou občas případy, se kterými je obtížné se domluvit a je těžké s nimi pracovat, ale to jsou naštěstí jenom výjimky.

Reportér: Opustíme teďka trochu téma školy, a budeme se bavit o něčem příjemnějším. co prázdniny? Užíváte si je stejně jako my studenti?

Pan profesor: Já po- pravdě nevím, jestli můžu říct, že si je užívám jako studenti, protože nevím, jak si je užívají, často slyším, že studenti mají brigádu, tak já brigádu skutečně nevyhledávám. Naštěstí nemusím. Ale jinak naprosto zodpovědně říkám, že mně trvá třeba čtrnáct dní, než úplně vypnu a vyčistím hlavu. To znamená, že mám ještě nějaký ten dojezd tý školy, ty myšlenky na tu školu, jak by to mohlo být příště lepší, jak to udělat jinak, co se nepovedlo a co naopak byl úspěch. Z toho se postupně dostávám, no a potom ten čas žiju a trávím poměrně docela z domova, docela výjimečně ze zahraničí, ale hodně jej trávím se svou rodinou, respektivě se svými rodiči, se svými dětmi, s manželkou, když mám dovolenou, a taky se svými kamarády.

Reportér: K tomu zahraničí, kam byste letěl, kdybyste teď mohl letět kamkoliv?

Pan profesor: To je těžká otázka. Na jednu stranu bych vám rád řekl, že bych letěl někam, kde jsem ještě nebyl, takových míst je hodně. Na druhou stranu, byl jsem na některých místech v zahraničí, kam bych se rád podíval zpátky, protože se mi tam moc líbilo. Ale přiznám se, teď opravdu nevím, já bych jel asi kamkoliv, kde by mi bylo v tu chvíli dobře, bylo by to tam bezpečný, aspoň trochu, mohl bych tam potkat zajímavý lid,i s kterými by mi tam bylo hezky, a nebo tam ject s rodinou nebo kamarády. Hlavně tam nebýt úplně sám. Ale jako vytoužené místo, kde jsem nikde nebyl a musel bych tam teď hned letět, to asi nemám.

Reportér: Byl jste někdy delší dobu, třeba pár měsíců, v zahraničí?

Pan profesor:: Ano byl, na vysoké škole jsem absolvoval program Pracuj a cestuj, a to se mi povedlo navštívit a pracovat v Yellowstonském národním parku, a potom ještě čtrnáct dní cestovat autem po státech a pár dní i zůstat na jednom místě. To bylo moc hezký. Byl jsem rád, že jsem tam nebyl sám, protože jsem v té době vládl angličtinou tak mizerně, že bych asi ani nedokázal nastoupit do letadla, ale tím, že jsem tam měl doprovod a podporu, tak se to nakonec ukázalo jako fajn zkušenost. A potom, když jsem tu doučil ty dva roky, tak jsem přerušil práci, dal jsem tady výpověď a odjel jsem na rok do Austrálie, takže jsem byl rok tam. Tam jsem studoval anglický jazyk a taky tam pracoval. A samozřejmě jsem to tam taky procestoval.

Reportér: Rád bych se vás zeptal, máte dvě dět,i jestli se nepletu, máte pocit, že se k nim někdy chováte jako profesor? A jak to vnímají? Nebo umíte od sebe oddělit rodinu a zaměstnání?

Pan profesor: Pravda je, že ty kluci jsou ještě relativně malí, ale být učitelem a rodičem dohromady, to je diagnóza. To asi může každý student, co má v rodině někoho, kdo učí, potvrdit. Já jsem si toho plně vědom a bohužel, přestože se snažím, tak se leckdy potkávám s tím, že si v duchu říkám, tak tohle to bylo od katedry, to nebylo úplně nejvhodnější. Na druhou stranu, život se s nikým nemazlí a musí si zvykat chlapci doma. Bude hůř.

Reportér: Teď už jen pár krátkých otázek: Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?

Pan profesor: Já jím úplně všechno, ale co bych jako echt nemusel, je rýžový nákyp. jinak jím úplně všechno.

Reportér: Vaše nejoblíbenější neexistující postava?

Pan profesor: Maxipes Fík.

Reportér: Nejhorší výmluva, kterou jste od studenta dostal?

Pan profesor: Já nechci znít, jako že to byla omluva nejhorší, ale co si pamatuji, asi nejbizarnější bylo, když mi nejmenovaný Matěj nepřinesl svůj úkol a vypracovaný rodokmen s odkazem na to, že jej zapomněl v metru. Do dneška jsem ten rodokmen neviděl.

Reportér: Už poslední otázka, chtěl byste něco vzkázat studentům a našim čtenářům?

Pan profesor: Je mi tu s vámi dobře 🙂

Reportér: Já vám moc děkuji za rozhovor, na shledanou.

Reportér: Lukáš Felix