Když jsem odcházela ze školy vstříc volnu a s nadějí, že se během prázdnin uvidím s Gabem, vůbec jsem nedávala pozor na cestu a narazila do kluka, kterého jsem ještě ve škole neviděla. Chudák se tak vyděsil, že vyjekl a vyskočil dobrého půl metru vysoko.Upadla mu jeho ročenka, a když jsem ji chtěla zvednout, zasyčel. Odtáhla jsem se. Sehnul se, vzal svoji ročenku a spěšně ji uklidil do brašny.

Pak jen tak stál ani se neotočil. „Ehm. Omlouvám se. Nevšimla jsem si tě.“ řekla jsem smířlivě a dala mu ruku na rameno. Ucuknul, bleskurychle se otočil, chytil mě za zápěstí a než jsem se nadála stál přímo předenou. Upíral na mě zrak. Ačkoli jsem to byla já, kdo se teď bál a snažila jsem se ovládnout, nedokázala jsem se nepodívat do těch uhrančivých očí. Jeho hlas, když promluvil, mě vyděsil tak moc, že jsem okamžitě změnila barvu na smrtelně bledou. Zněl jako vyšinutý šílenec. Chladně, až moc vyrovnaně a nebezpečně. „Nic se nestalo krásko.“ zašeptal. „Jen si příště dej pozor, kam jdeš.“ To, co řekl nebylo děsivé. Ale při jeho podání by se ve mě krve nedořezal. Co mě dostalo ještě víc bylo, že najednou přičichl k mým vlasům. Zkusila jsem se vysmeknout, ale držel mě jako ve svěráku. Naštěstí přišla záchrana. „Hej Šílenej Jerry. Odpal od ní.“ Ulevilo se mi, když jsem slyšela Gabea. „Jinak co?“ ozval se Jerry. Nahlas jeho hlas zněl ještě děsivější než jeho šepot. Zněl, jako by mu bylo jedno, co se s ním stane. Přímo v hlase byla slyšet lhostejnost vůči jiným. Vybavila jsem si Jokrea a napadlo mě, že je mu strašně podobný. Už chyběli jen proříznuté koutky a zelené vlasy. „Pust jí nebo dostaneš nakladačku ty cvoku.“ Sevření povolilo, ale z cela mě nepustil. Jerry se ke mně naklonil a opět mi pošeptal: „Ve svojí ročence máš jeho číslo viď. Tenhle frajírek ti nezavolá.“ Cukla jsem sebou a pokusila se vytrhnout. Opět sevřel moje zápěstí pevněji. „Počítám do tří ty parchante!“ vykřikl Gabe. „Jedna. Dvě.“ Jerry mě pustil a já padla Gabeovi kolem krku. „To nic to nic.“ Utěšoval mě. Jerry se ale nevzdálil. Přehodil přes sebe kabát vzal brašnu, ale neodešel. „Ten ti zlomí srdce. Nezavolá. Příště si ani nevzpomene, jak se jmenuješ Brigitte!“ Domluvil a z hrdla se mu vydral smích za jaký by se ani Joker stydět nemusel. Pak se jeho kabát zavlnil a byl ten tam. Pustila jsem Gabriela a podekovala mu za pomoc. Usmál se na mě a kývl hlavou. Vzala jsem si tašku a utíkala za Luci. Všechno jsem jí vyprávěla a když jsem domluvila řekla:“ Jo Jerry. Chudák on nevypadá jako šílenec. On je šílený. Stalo se mu to v loni. Přisel domů a vyděl, jak mu nějakej grázl zabil mámu. Pro toho chlapa nemusela jezdit policie. Jerry se o něj postaral.“ „Jak jako postaral?“ ptala jsem se. „Toho chlapa praštil vázou. Rozbil mu hlavu.“ „A to ho nechali jen tak?“ Ptala jsem se se strachem v očích. „Nikdo o tom neví. Jen já. Vyprávěl mi to. Prý ten dům pak zapálil, aby se na něj nepřišlo.“ odpověděla Luci. „A ty si měla kliku Brigitte. Normálně nemluví. Aby promluvil, musí mít důvod. A jestli ti řekl krásko, tak se mu líbíš.“ „A co je to za kliku?“ Vykřikla jsem. „Ten kluk někoho zabil.“ „Ale to už neudělá. Nikdy. To by ho musel někdo hodně naštvat. A to se nestane. Nikdo si ho nevšímá. Jen já se s ním někdy bavím.“ odpověděla Luci.

Autor: Anonym