V prvním zářijovém týdnu se třída 1.B zúčastnila adaptačního kurzu v Doksech. Sešli jsme se v pondělí ráno v 6.45 h na Hlavním nádraží a zvědavě a trochu s obavami po sobě pokukovali. „Tak tohle jsou mí noví spolužáci… jací asi budou, jak mě přijmou, najdu si mezi nimi kamarády…?“ běžely nám hlavou tyto a podobné další otázky. Poté, co dorazil poslední ze třídy a všichni předali třídní potvrzení o bezinfekčnosti a průkaz pojišťovny, nastoupili jsme do vlaku směr Bakov nad Jizerou a následně Doksy. Ve vlaku jsme se seznámili se dvěma instruktorkami agentury Wenku, která nám zajišťovala program, a už cestou jsme se prostřednictvím otázek a tipování odpovědí o sobě dozvídali první informace.
V Doksech jsme se ani nestihli ubytovat, a už nás čekalo „zahřívačí kolečko“. Snažili jsme se postupně zapamatovat si jména svých nových spolužáků – a zprvu jsme si užili dost legrace, protože se nám stále pletla. Následovaly další aktivity a pak už jsme se plni zvědavosti šli ubytovat. Mezitím dorazila naše spolužačka Viktorka. Poté, co se tatínek ujistil, že se Viki dostane s vozíkem na pokoj a do koupelny, dal nám pár potřebných technických rad a svěřil nám ji; za pomoci nových ochotným kamarádek Anežky a Mileny se tak mohla zabydlet na pokoji v prvním patře.
Zjisitli jsme, že instruktoři agentury Wenku – Vojta, Maruška a Veronika jsou úžasní – profesionální a zároveň přátelští. Program měli promyšlený do detailu a byl sestavený ze zážitkových, pohybových, tvůrčích i diskusních bloků. Následující hodiny a dny tak byly plné her, aktivit zaměřených na fyzickou stránku, ale i intelekt, vzájemnou spolupráci, podporu, povzbuzování. Postupně se z těch bezejmenných vyjukaných jedinců z nádraží začala tvořit prima parta, která dokázala překonat nejednu překážku a vyřešit nejeden problém. Postupně se ukázaly jednotlivé osobnosti, vylouply vůdčí typy, ale i ti, kteří se raději drží v pozadí a nemají potřebu se prosazovat, odhalily se naše silné i slabší stránky. Pozitivním poznatkem bylo, že se třídní kolektiv snažil každého podpořit a pomoct mu v překonání sama sebe.
Postupně jsme se čím dál více poznávali; od počátečního zapamatování si jmen jsme se následně dozvídali i o zájmech, mimoškolních aktivitách a dovednostech všech členů skupiny – a u mnohých šlo o pořádné překvapení, když jsme měli hádat, komu patří pro něj typický předmět reprezentující jeho koníčka… Diskuze poodhalily naše názory, nahlédli jsme i do hodnotových žebříčků svých spolužáků.
Řada aktivit sledovala také rozvoj sociálních dovedností, komunikace a skupinové spolupráce, kdy kromě společného povídání následovala sebereflexe, byla zdůrazněna schopnost empatie, sebekontroly, přemýšlení při plnění úkolu; ujistili jsme se o možnosti bezepčné komunikace a vzájemného sdílení. Kromě „oťukávání“ spolužáků šlo rovněž o bližší seznámení třídy s třídní profesorkou a navázání oboustranné důvěry.
Po každém bloku aktivit následovala zpětná vazba zaměřená na fungování skupiny jako celku i chování jednotlivců v průběhu hry. Byli jsme vedeni k uvědomění si vlastních potřeb a motivace, ale i k většímu vnímání druhých, k sebekritickému zamyšlení a hledání možností využití získaných zkušeností ve škole i v běžném životě.
Na navázání vztahu třídy s třídní profesorkou byla zaměřena speciální seznamovací hra a třídní měla možnost zapojit se i do dalšího dění. Největší úspěch měla u všech stavba voru, následná společná plavba po Máchově jezeře a symbolické převezení (a neutopení) třídní profesorky.
Naše třída bez problémů přijala spolužačku Viktorku, která je na vozíku. Pro její zapojení instruktoři některé aktivity přizpůsobili, přidělili jí určitou roli, jindy se účastnila jako pozorovatel. Přestože se nemohla všech her plně zúčastnit, velice cenné byly její postřehy a komentáře. Jindy byla platným členem týmu a s velkou chutí se do činnosti skupiny zapojila – např. Když velice pečlivě obalovala krepovým papírem vajíčko, jež jsme měli spustit na padáku z okna, nebo když s velkým nasazením a obětováním suchého oblečení nalévala soužečícím kamarádům vodu. K její adaptaci značně přispěly Anežka a Mil, které s ní sdlíleli pokoj a které jí pomáhaly, a také instruktorky Maruška s Verčou, které si s ní povídaly a vymýšlely legrácky, a Viki s nimi navázala kamarádský vztah.
V závěru kruzu proběhla diskus a kreativní tvorba na téma ideální třídy.
Zajímali jsme se rovněž o názor a hodnocení instruktorů. Podle jejich vyjádření se s naší třidou velmi dobře spolupracovalo, ocenili, že jsme se do připravených aktivit zapojovali se zájmem a nadšením. Třída prý dobře reagovala na nastavená pravidla, jen místy projevovala živější chování provázené občasnou nepozorností a skákáním si do řeči. To nám ostatně zůstalo dodnes. 🙂
Když se ve čtvrtek náš vlak blížil k nádraží, nechtěli jsme se na těch pár hodin vůbec rozejít do svých domovů… Jsme moc rádi, že jsme se adapťáku zúčastnili a stala se z nás tak prima parta. Čtyři dny nabité různými aktivitami a provázené dobrou náladou, smíchem a pocitem sounáležitosti nám připomínají četné fotografie zachycující dění.
Autor: Miroslava Klučinová
