Jsou tři hodiny odpoledne. Sedím u stolu a mám napsat úkol. Problém je, že nevím, co bych měl napsat. Slunce svítí prudce. Velmi prudce. Žaluzie nefungují a to je můj druhý problém. Dal bych si kolu, vychlazenou, dneska už druhou. Nebo třetí? Bůh ví. Asi jsem závislý na Coca-Cole, nebo Pepsi, to je jedno. Žádnou nemám = třetí problém. Měl bych jít plavat. Měl bych jít psát. Psát, nebo spát? Možnost dvě má blíž k vítězství. Doufám, že jsem vás od čtení odradil už dost. Jestli ne, tak přestaňte číst hned teď. Myslím to vážně, vážně nevím, o čem psát. Můžu psát o snesitelný lehkosti bytí, o politice i o divadle. Můžu psát taky o Číňance vyrábějící telefony, který používáte, a o tom, jak vyskočila z okna desátýho patra paneláku, ve kterym žije celej svůj mizernej život. Můžu psát o tom, že 11.9. se nikdy nestalo a pokud jo, byl to Bush starší. Můžu psát o vztazích, fungujících i nefungujících, ale lidi raději čtou o nefungujících. Můžu psát o Fight Clubu, můžu psát o High School Musical, můžu psát o Ulici, můžu psát o tom, jak film Zabijácká klec 4 pokořil světovej rekord v tržbách. Můžu psát o Churchillově proslovu We Shall Fight on the Beaches a nebo o Zemanově proslovu na srazu SPD. Taky můžu psát o tom, jak malajský plantážníci usekávají ruce orangutanům, nebo o tom, jak v Kanadě můžete měnit pohlaví podle toho, jak se cítíte. A nebo, a nebo nemusím psát vůbec nic. Slunce je za mrakama. Žaluzie začaly fungovat. Asi si zajdu k Vietnamcům pro kolu. Nebo půjdu plavat. Uvidí se.

Autor: Marek Froyda